Otázka, která přijde vždycky
Jakmile se ve firmě objeví první nástroj, přijde otázka. Někdy nahlas na poradě, častěji na chodbě a nejčastěji vůbec ne, protože se lidé bojí zeptat. To poslední je nejhorší varianta, protože si na ni odpoví sami.
Ve zprávách přitom čtou titulky o stovkách milionů zrušených míst a seznamy profesí, které do pěti let zmizí. Celý ten prostor patří novinám a magazínům. Nenajdete tam nikoho, kdo ty lidi reálně učí a viděl, co se ve firmách děje.
Tenhle text je psaný z té druhé strany.
Co v českých firmách reálně vidíme
Za dobu, co školíme firmy a úřady, jsme se nepotkali s tím, že by někdo přišel o místo proto, že si firma pořídila jazykový model. Potkali jsme se mnohokrát s tím, že se změnila náplň práce.
Typický posun vypadá takhle:
| Ubývá | Přibývá |
|---|---|
| Přepisování údajů z dokumentu do systému | Kontrola, jestli přepis sedí |
| Hledání, kde se něco řešilo | Rozhodování na základě nalezeného |
| Psaní první verze textu | Posouzení, jestli je verze použitelná |
| Ruční sestavování přehledů | Otázky, které z přehledu plynou |
Všimněte si, co mají věci v pravém sloupci společného. Jsou těžší. Vyžadují úsudek a odpovědnost. Pro část lidí je to úleva a pro část hrozba, a to je ta skutečná změna, o které se má mluvit.
Neříkáme, že se v Česku nikdy nikomu nestane, že práci ztratí kvůli automatizaci. Říkáme, že v segmentu, kde pracujeme, tedy u firem do dvou set lidí, to zatím není to, co se děje.
Proč je otázka po ohrožených profesích špatně položená
Seznamy typu „deset profesí, které AI nahradí“ se dobře čtou a špatně používají. Neohrožují se profese. Ohrožují se úkony.
V každé práci je část, kterou stroj zvládne, a část, kterou ne. Rozdíl mezi ohroženou a neohroženou pozicí není v názvu, ale v poměru mezi těmi dvěma částmi. A ten poměr se liší i mezi dvěma lidmi na stejné židli.
Vezměte účetní. Přepisování faktur, párování plateb a příprava podkladů jsou úkony, kde stroj pomůže hodně. Posouzení, jestli je náklad daňově uznatelný, komunikace s úřadem a vysvětlení jednateli, proč to letos vyšlo jinak, jsou úkony, kde nepomůže skoro vůbec.
Účetní, jejíž práce je ze tří čtvrtin přepisování, má důvod se ptát. Účetní, která přepisování dělá půl dne v měsíci a zbytek řeší případy, ho nemá.
Praktický důsledek: místo hádání, které profese zmizí, si ve firmě projděte, z čeho se skládá týden konkrétních lidí. Zjistíte to za dvě hodiny rozhovorů a je to užitečnější než jakákoli předpověď.
Jak o tom mluvit
Tady je několik věcí, které se nám osvědčily, a jedna, která nefunguje nikdy.
Co nefunguje
Slib, že se nic nezmění. Nemůžete ho dodržet. Když ho dáte a za rok se náplň práce změní, ztratíte důvěru u všech, ne jen u toho, koho se to týkalo. Lidé si pamatují sliby přesněji, než vedení čeká.
Co funguje
Říct to dřív, než se zeptají. Ticho se vždycky vyloží tím horším směrem. Firma, která nástroj zavede bez vysvětlení, si vyrobí fámu o propouštění, i když nic takového neplánuje.
Být konkrétní v obou směrech. Ne „AI nám pomůže být efektivnější“, ale „chceme, aby přestalo přepisování faktur, protože nás to stojí den v měsíci“. Konkrétní věta se dá ověřit, obecná ne, a lidé to poznají.
Říct, co se stane s ušetřeným časem. Tohle je ta otázka, na kterou lidé opravdu čekají, i když se ptají jinak. Když neodpovíte, doplní si nejhorší variantu. Odpovědi typu „budete stíhat to, na co teď není čas“ nebo „přestaneme si najímat výpomoc na uzávěrku“ jsou obhajitelné. Mlčení není.
Pustit je k tomu. Nejrychleji obavy mizí, když si to člověk sám vyzkouší na vlastní práci a zjistí dvě věci: že mu to ubere kus otravné práce a že bez něj je to k ničemu.
Poslední bod je důvod, proč děláme školení na dokumentech konkrétní firmy a ne na obecných příkladech. Kdo si zkusí, jak nástroj zpracuje jeho vlastní fakturu, přestane se ptát, jestli ho nahradí, a začne se ptát, co s ním ještě zvládne.
Kdo se ptát má
Poctivě: obavy nejsou u všech stejně na místě.
Nejrychleji se mění pozice, kde je hodně opakované práce s texty, dokumenty a daty a málo rozhodování. Administrativní podpora, pořizování dat, jednoduchá první úroveň zákaznické podpory, rutinní překlady.
Nejméně se mění práce, kde je fyzická přítomnost, odpovědnost za rozhodnutí, jednání s lidmi nebo řemeslo. Ne proto, že by to bylo technicky nemožné, ale proto, že se to nevyplatí.
Pro firmu z toho plyne konkrétní úkol, a není to propouštění. Je to podívat se, kdo z lidí stojí na první skupině úkonů, a nabídnout mu cestu k druhé. Ten člověk zná firmu, zná zákazníky a zná, kde jsou výjimky. To se nedá koupit ani nastavit.
Co s tím udělat
- Zmapujte úkony, ne pozice. Dvě hodiny rozhovorů. Co ten člověk dělá v běžném týdnu a kolik z toho je opakované.
- Řekněte nahlas, co plánujete. I když je to „zatím nevíme, zkoušíme to“.
- Odpovězte na otázku ušetřeného času dřív, než ji někdo položí.
- Začněte u lidí, kterých se to týká nejvíc. Ne u vedení. Kdo má nejvíc opakované práce, má z toho nejvíc a zároveň se nejvíc bojí.
- Neslibujte klid. Slibte, že to řeknete včas.
V padesátihodinovém kurzu AI pro zaměstnance je tenhle rozhovor součástí prvního dne, protože bez něj se zbytek učí špatně. Lidé, kteří přijdou s obavou, se neučí, jen čekají, kdy to skončí.
Kurz při schválené žádosti hradí program Úřadu práce a stojí za to si všimnout, na co je určený: na vzdělávání stávajících zaměstnanců, ne na jejich výměnu. To samo o sobě něco vypovídá o tom, jak se na tu změnu dívá i stát.
Časté dotazy
Přijdou lidé kvůli AI o práci?
V malých a středních českých firmách to zatím nevidíme. Co vidíme, je posun náplně práce: ubývá přepisování, opisování a hledání v dokumentech, přibývá kontroly a rozhodování. Riziko pro konkrétního člověka nevzniká z nástroje, ale z toho, že se jeho práce skládá skoro výhradně z úkonů, které stroj zvládne, a nikdo mu nenabídl, čím je nahradit.
Které profese jsou nejohroženější?
Otázka je špatně položená, a proto na ni novinové články odpovídají špatně. Neohrožují se profese, ohrožují se úkony. V každé profesi je část práce, kterou stroj zvládne, a část, kterou ne. Rozdíl mezi ohroženou a neohroženou pozicí je v tom, jaký je mezi nimi poměr, a ten se liší i mezi dvěma lidmi na stejné židli.
Máme to zaměstnancům říct dopředu?
Ano, a dřív, než se zeptají sami. Ve firmách, kde vedení mlčelo a nástroj se objevil bez vysvětlení, se lidé domysleli propouštění, i když nikdo nic takového neplánoval. Ticho se vždycky vyloží tím horším směrem. Stačí říct, čeho se to týká, čeho ne a co bude s časem, který se ušetří.
Co odpovědět, když se někdo zeptá napřímo?
To, co je pravda, i když je nepohodlná. Neslibujte, že se nic nezmění, protože to nemůžete dodržet. Řekněte, co se změní, co zůstane a podle čeho se budete rozhodovat. Zaměstnanec, který dostane pravdivou nepříjemnou odpověď, důvěřuje víc než ten, kterému se slíbí klid a za rok se to nesplní.
Má smysl školit lidi, když je stejně nahradíme?
Kdo takhle uvažuje, ať neškolí a rovnou propustí, protože školení bude stejně k ničemu. Vzdělávání dává smysl tam, kde firma počítá s tím, že ti samí lidé budou dělat hodnotnější práci. To je taky jediný důvod, proč do toho jde stát: program platí vzdělávání zaměstnanců, ne jejich výměnu.